Černí baroni

Zámek Zelená Hora je širší veřejnosti znám především jako působiště Černých baronů – zfilmovaného románu Miloslava Švandrlíka.

Příslušníci Pomocných technických praporů (PTP), označovaní jako Černí baroni, na zámku Zelená Hora přesto nikdy nepůsobili. V letech 1951 až 1957 byl v tomto objektu umístěn 1. technický prapor, který mezi pétépáky, přes jistou podobnost názvu, nepatřil. U tohoto technického praporu také absolvoval svoji vojenskou službu Miloslav Švandrlík a skutečné poměry u pomocných technických praporů tak nikdy nepoznal. Příslušníci PTP vykonávali službu beze zbraně. U 1. technického praporu nebyli zařazeni politicky nespolehlivý vojáci (kategorie „E“), ale pouze vojáci se zdravotním omezením (kategorie „Cj“ a Cd“).

Reakce Miloslava Švandrlíka:

„K tomu lze těžko něco říct,“ uvedl autor knihy. „Technické prapory byly logickým pokračováním „pétépáků“. Když jsem ve třiapadesátém roce narukoval, jinak se jim neřeklo. Byli tam ještě „pétépáci“, kteří tam byli třetím čtvrtým rokem. Snažili se nás oddělit, aby nás nekazili, přitom přímo mezi námi v TP byla spousta politicky nespolehlivých lidí, kteří dokonce dodatečně dostali potvrzení, že byli na vojně z politických důvodů a jsou nyní členy Českého svazu PTP. Nemám se za co omlouvat. Nastoupil jsem k pracovním jednotkám, kde jsem byl šestadvacet měsíců, nosil jsem černé výložky, režim byl velice podobný jako u PTP, jenže ne už asi tak krutý, jako byl po osmačtyřicátém.“

 

Pomocné technické prapory

 

Pomocné technické prapory (PTP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

Pomocnými technickými prapory prošlo, podle různých odhadů, mezi 40 000 a 60 000 občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví (například pražské sídliště Petřiny), na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů, např. Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, nebo tehdy vojenského hotelu Internacionál v Praze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.

 

 

Švandrlík, Miloslav – román Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (r. 1969)

Obálka knihy Černí baroniHlavní postavou příběhu je vojín Kefalín, v civilu asistent režie, který nyní nastoupil do povinné vojenské služby. Pro nedostatky ve zdraví byl zařazen k PTP. Ihned po nástupu na Zelenou Horu se setkává s majorem Haluškou, který je nazýván Terazky podle svého oblíbeného úsloví, a je vtažen do víru událostí. Jakými jsou např. vytvoření prasečího ráje na Zelené Hoře nebo „vychlastání“ celé cisterny vína a následné opití celé roty i s velitelem.

Rota je rozdělena na různé části a posílána na pracoviště po celé republice. V Janovicích nad Úhlavou pod vedením poručíka Hamáčka a jeho zástupce pro věci politické poručíka Troníka začínají vojáci pracovat, ale také vymýšlet různé záminky pro vytracení se z pracoviště. Kefalín a jeho jednotka několikrát změní působiště a to se samozřejmě neobejde bez průšvihů. Změní se i velitelé a tím také morálka roty. Od nadporučíka Mazurka, jehož stále bije před zraky všech jeho manželka, po nadporučíka Pernicu. Alkoholika, který za láhev alkoholu promíjí všechny průšvihy vojínů. Civil už se sice blíží, ale nadřízené vojínů čeká ještě jedna rána. Na Zelenou Horu do Nepomuku přijede prověrková komise vedená samotným ministrem obrany Alexejem Čepičkou, který dal však přednost občerstvení pod zámkem od ztepilých servírek, a proto ho zastoupil jeden z mnoha přísných generálů s celou družinou vysokých šarží. Terazky, zmaten takovou návštěvou, zmohl se jen na větu, kterou denně slýchal od dozorčího roty:“ Po dobu mojej služby sa nic zvláštného neštalo!“ „Ale stane se!“ zavyl generál „A vám, soudruhu majore, z toho veselo nebude!“. A ihned se pustil do prohlídky kasárny. „Pétépáci“ přežijí prověrkovou komisi a civil už je podle oblíbeného úsloví „za pár“, a tak kolem osmé ranní zastavil vlak na Hlavním nádraží v Praze. Novopečení civilové se s řevem hodným obyvatel méně vyvinutých krajin vyhrnuli z vagonu a řítili se k východu. Kefalín se ohlédl a spatřil majora Terazkyho. Stál opřen o vagon a smutně se usmíval. Zraky všemocného velitele a nejhoršího vojína u praporu se střetly. Kefalín se zastavil a major k němu váhavě přistoupil: „Čo bolo, to bolo“, podal mu pravici. „Terazky stě v civile a o pár týždňov buděm i ja.“

„Ale stejně to bylo všechno absurdní, soudruhu majore“, usmál se Kefalín.

„Bolo“, přikývl Terazky. „Bože moj, bolo.“

Chvíli mlčel a teprve, když už Kefalín hodlal opustit nástupiště, překvapil ho otázkou, kterou měl delší dobu na jazyku.

„A čo si predstavujetě pod takým slovom absurdní ?“

KONEC

 

Miloslav Švandrlík:

Narodil se v Praze 10.8.1932. Po skončení základní školy dva roky studoval na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Rok pracoval jako pomocný dělník, potom absolvoval státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy. Dva roky studoval na DAMU, nejprve herectví, po půlroce přešel na režii. Následný přestup na FAMU se mu nezdařil a proto nastoupil jako asistent režie u Vesnického divadla v Praze. Po návratu z vojenské služby (u technického praporu sloužil 26 měsíců – narukoval v říjnu 1953 a do civilu ho pustili na Vánoce 1955), pracoval půl roku jako vychovatel korejských dětí. Od té doby se věnuje psaní. Ve svém románu Černí baroni představuje postavu Kefalína.

Švandrlík, který brzy po vojně zůstal na volné noze a živil se psaním povídek a fejetonů pro noviny a časopisy, nesměl náhle publikovat s výjimkou Dikobrazu. Přispívání do tohoto humoristického časopisu bylo skoro celá sedmdesátá léta jeho jediným živobytím. Vysypal za ten čas z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem – Nepraktou. Společně s ním také asi rok vystupoval ve společných estrádách.

O Kefalínovi, Terazkym a ostatních protagonistech napsal ještě několik pokračování. Lidé, patrně navyklí na americký natahovací systém, chtěli znát další osudy hrdinů a tak Švandrlík neodolal. Částečně jde o příběhy autentické, ale přišla si na své i fantazie. Podmínky u TP byli různé, protože různí byli i velitelé. Někteří přišli za trest od bojových jednotek, jiní byli v protektorátním vládním vojsku a vzpomínali na sladký život ve fašistické Itálii. O nich by se dala napsat další zajímavá kniha, ale to už autor podle svých slov asi nestihne.

Obliba Černých baronů mezi čtenáři bez rozdílu věku i vzdělání dodnes neklesla.

Miloslav Švandlík zemřel 26.10.2009.

 

Černí baroni – film podle stejnojmenného románu M. Švandrlíka (r. 1992)

Režie: Zdeněk Sirový

Scénář: M. Švandrlík, Z. Sirový

Kamera: Jiří Macháně

Dramaturg: Antonín Máša, Kristýna Vlachová

Vedoucí produkce: Jiří Ježek

Česká premiéra v kinech: 4. června 1992

Komedie ČR (99 minut, filmové studio Barrandov), povolená zfilmovat až po revoluci, Vás přesvědčí o tom, že i na chmurné stránky naší historie je možné se dívat s nadhledem a humorem. Film nás zavádí do 50tých let minulého století na zámek Zelená Hora. Tady je umístěna jednotka PTP a to v okamžiku nástupu nováčků. S důstojnickým sborem a jednotlivými vojíny prožijeme celé období vojny až do závěrečného odchodu do civilu.

Černí baroni jsou filmem o útvarech naší armády zvaných Pomocné technické prapory (PTP), jejich příslušníci nevybojovali žádnou vítěznou bitvu, jejich zásluhy nezdobily řády a vyznamenání a přesto ti, kteří nosili na ramenou černé výložky, byli a jsou na své zařazení právem hrdi. Nenávist poúnorové vládnoucí mocenské skupiny se podepsala na osudech mužů, ještě dlouhá léta po skončení vojenské základní služby nesoucích na čelech vypálená stigmata občanů druhého řádu. Památce těch z nich, kteří se nedožili našich dnů, je připsán tento film.

Hrají: Pavel Landovský (major Haluška /Terazky/), Ondřej Vetchý (asistent režie Kefalín), Bronislav Poloczek (kapitán Ořech), Miroslav Donutil (poručík Troník), Alois Švehlík (kapitán Honec), Rudolf Hrušinský ml. (kapitán MUDr. Hořec), Jiří Schmitzer (poručík Hamáček), Josef Dvořák (nadporučík Mazurek), Václav Postránecký (generál), Daniel Landa (svobodník Halík), Milan Šimáček (kulak Vata), Vladimír Javorský (Jasánek), Václav Vydra (hrabě Šternberk), Jiří F. Burda (Ciml), Jan Kraus (dlaždič Voňavka),…

Švandrlík společně se Z. Sirovým připravovali ještě druhý díl filmu, ale režisér bohužel v polovině příprav zemřel.

 

Černí baroni – seriál podle stejnojmenného románu M. Švandrlíka (r. 2004)

Seriálové postavy v Černých baronech, autor: ČTDoplněný o další romány stejného autora: Říkali mu Terazky (1991) a Pět sekyr poručíka Hamáčka (1993).

Natočený v brněnském studiu České televize a za zdmi značně zdevastovaného a nepřístupného zámku v pohraniční obci Jaroslavice u Znojma, nenatáčel se tedy – na rozdíl od filmu – na Zelené Hoře. Natáčení seriálu probíhalo v roce 2002.

Režie: Juraj Herz

Scénář: Martin Bezouška

Kamera: Jiří Macháně

Dramaturg: Josef Souchop

Vedoucí produkce: Darina Levová

PREMIÉRA – ČT1 – 19. 1. 2004

Seriál ČR (jedenáct zhruba hodinových dílů) je pokusem dostat do námětu vše, co ve filmu chybělo. V seriálu není jediná scéna, která byla ve filmu, není v něm ani jediný herec, který by ve filmu hrál. Hlavním hrdinou je v seriálu jednoznačně major Haluška, zvaný Terazky, Kefalín je jeho důstojným protihráčem.

Scénárista měl původně možnost dokončit práci Z. Sirového a natočit k celovečernímu filmu druhý díl, protože však původní herci zestárli a i doba se změnila, rozhodl se po vzoru seriálu M.A.S.H., před kterým rovněž následoval velmi úspěšný film, vesměs také s jinými herci.

Při kladné odezvě na původních jedenáct dílů se následně eventuelně uvažuje o natočení dalších šesti dílů.

Hrají: Andrej Hryc (major Haluška /Terazky/), Radek Holub (asistent režie Kefalín), Vítězslav Jandák (kapitán Ořech), Oldřich Kaiser (poručík Troník), Karel Heřmánek (kapitán Honec), Tomáš Töpfer (kapitán MUDr. Reich), Bolek Polívka (poručík Hamáček), Petr Rychlý (nadporučík Pecháček), Petr Nárožný (generál Mandel), Pavel Nečas (nadporučík Moucha), Pavel Liška (Ciml), Ctirad Götz (dlaždič Voňavka)…

_____

Komentáře jsou vypnuty.

  • Stránky byly vytvořeny za podpory

    Mikroregion Nepomucko - logo Plzeňský kraj - logo www.turisturaj.cz - logo Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 - logo Maják Plzně - logo MULTIMEDIA ACTIVITY - logo