Místní pověsti

O ovčáku Hněvsovi

V dávných dobách, kdy celý zdejší kraj byl ještě pokryt hlubokými a nepropustnými pralesy, v nichž černaly se bezedné a zrádné močály, kdy všechen lid, žijící zde v roztroušených dědinách a samotách v dřevěných chýších, ještě všeobecně věřil v pohanské bohy, nalézal se na temeni Zelené hory, která však tehdy ještě neměla ani své jméno, natož pevné hradní sídlo, posvátný háj a obydlí moudrých žreků, kteří tu obětovali zápalné oběti svým modlám a bůžkům, neboť zde jim byli nejblíže. I na úpatí hory v místech, kde později byl postaven klášter, bylo několik bídných chatrčí, v nichž bydleli pastevci ovcí a dřevorubci. Mezi nimi stávala tu i nepatrná chatrčka pastýře Hněvsy, který byl příliš chudý, neboť pásl na stráni pod lesem jen dvě ovečky. Modlil se a prosil proto všemohoucího boha Velesa, ochránce pastevců a jejich stád, aby rozmnožil jeho stádečko. Za slib, že každým rokem obětuje v onom posvátném háji nejtučnějšího beránka, vyslyšel bůh jeho prosby, a již v příštím podzimu procházel se Hněvsa po stráních hory s pěkným stádečkem tučných ovcí. Splnil slib, který dal svému bohu a navíc dal jednu ovečku, která měla poroditi, svému chudému sousedu Lubošovi, který byl navíc ještě stár a nemocen, a měl všehovšudy jen jednu ubohou ovci. Hněvsa však nebyl stále spokojen a znovu se jal prosit boha Velesa, aby mu stádo ještě více rozmnožil. Když navíc přislíbil, že mu obětuje každým rokem tři beránky a při podzimních modlitbách ještě i další tři, a navíc daruje třetinu svého stáda ubohému Lubošovi, který má jen tři ovečky, vyslyšel pohanský bůh opět jeho prosby natolik, že z jara vyháněl již Hněvsa na pastvu tolik ovcí a beránků, že již ani sám nevěděl, kolik jich má, neboť neuměl tak počítat. Zatím se však stalo, že Lubošovy ovečky onemocněly a zašly, a když pak nastala zima, neměl ubožák mléka, sýra ani jiné obživy, takže strádal hladem a bídou. Zašel proto za svým sousedem Hněvsou, který mu již podvakráte pomohl a neboť ten měl již tolik ovcí, že nemohl je už ani všechny spotřebovati, a požádal ho, aby mu daroval tu nejhubenější ovci. Na oplátku přislíbil, že pomůže Hněvsovi s opatrováním stáda, neboť ten již těžko sám na tuto práci stačil. Bohatství však působí na lidská srdce tak, že ztvrdnou jako skála, že promění se na kámen. A proto pravil Hněvsa k Lubošovi: „Snad se nedomníváš, bláhový starče, že bůh požehnal mému přičinění jen proto, abych svůj stateček lehkomyslně rozdával líné a hladové žebrotě! Vždyť spravedlivé nebe a bozi, kteří v něm sídlí, sami odpírají ti své požehnání a to nejspíše proto, že jim buď neobětuješ, nebo přičiňuješ se jen pramálo, takže vše co sem ti již až dosud daroval, zašlo ti bez užitku a zdaru.“ I neumluvil Luboš Hněvsu, nedostal dokonce ani trošku sýra, aby hladem nezemřel. A tak v okamžiku, kdy chystal se Hněvsa starce vyhnat násilím, začala se pojednou jeho vrásčitá tvář nenadále pozměňovati až nakonec stál před udiveným Hněvsou sám bůh Veles. Jeho mohutná postava tyčila se pojednou až ke stropu zalitá v podivné záři, v zeleném, zlatem tkaném rouchu, které obepínalo ji od hlavy až k patě. Jeho rozhněvaný hlas zahřměl k udivenému Hněvsovi: „Chtěl jsem vyzkoušeti tvé srdce, hladovče! A nyní vidím, že jsi se špatně osvědčil, že necítíš více s chudými, jakýmž sám si byl ještě před nedávnem, proto vyslyš moji kletbu: Tvé srdce ztvrdlo na kámen, nuže staň se tak i s tebou a tvým stádem!“ Marně se snažil Hněvsa utéci před rozhněvanou tváří svého boha, marně se snažil před ním schovat. Neušel ani pár kroků a splnilo se proroctví boha Velesa. Ten poté nezapomněl na ubohého Luboše, který záhy stal se boháčem, avšak nikdy nezanevřel na svůj chudý původ, nikdy nezavíral dveře před ubohými, chudými i potřebnými. Pastýř Hněvsa zkameněl tu, několik kroků od své chaty i se svým stádem, a ještě dlouho poté bylo možné vidět tu tyto v kámen ustrnulé ovce i se svým vůdcem ve zřetelných tvarech a obrysech, než zcela obrostly mechem a zvětraly, takže změnily se nakonec jen ve skaliskatou skupinu balvanů, která dodnes je znatelná při strmé pěšině, prudce spadající od zdí zámeckých stájí přímo k vesnici Klášteru. Lid říká této skupince balvanů s větší skálou „zkamenělé stádo“. Za tichých hvězdnatých nocí, když Večernice rozhlíží se snícím krajem, oživuje prý na chvíli toto stádo a jeho pastýř hořekuje pak nad svým osudem a prosí, aby přišel k němu nevinný pastevec, který by poodehnal jeho stádo níže, pod svah zelenohorský na louku Palach. Neboť právě tam končí prý kouzlo pohanského boha Velesa a byl by tak vysvobozen ze svého hrozného prokletí, které postihlo ho pro pýchu a lakomství.

O červeném mostu

Další lidová pověst o strašidlech zdejšího kraje nepřímo souvisí se slepým mládencem z Vísky, u něhož se sám císař Karel IV. zastavil, když vracel se v r. 1355 po staré zemské stezce z Říma, kde korunován byl na římského císaře. Prorocká slova mládence, která se poté do jednoho vyplnila, zaujala císaře natolik, že odvedl si ho sebou na pražský hrad, kde choval ho v úctě až do jeho smrti. Co se Zelené hory týče, za časů znamenitého rozmachu a slávy zdejšího cisterciáckého kláštera, tehdy ještě jako malé pachole, předpověděl u první klášterní brány, která stávala prý na polovici cesty od města směrem k dnešní vesničce Klášteru (nedaleko dnešního Červeného mostu), jeho zkázu spojenou s velkým utrpením a bojem. Do sto let (20. 4. 1420) naplnila se do písmene jeho věštba a za husitských bouří byl klášter vypálen a zničen. Se zkázou kláštera souvisela i ohromná bitva, odehrávající se počátkem roku 1420 na úpatí Zelené hory, kdy Bohuslav ze Švamberka sehnal z ní Mikuláše z Husi spolu s jeho lidem s takovou urputností, že i potok Muchovka (dříve Mnichovka) zde protékající naplnil se krví poražených. Vždy, když se blíží výročí této krvavé půtky, je prý v noci slyšet u Červeného mostu vedoucího přes onen potok nářek pobitých a raněných, kteří tu nejen umírali bez pomoci a slitování, ale byli prý i zlověstně dobíjeni a mučeni za strašlivých zvěrstev. (Červený most, stál-li zde tehdy vůbec, byl nejspíše ještě dřevěný. Dnešní podoba pochází zřejmě ze čtyřicátých let 19. století a ještě donedávna byl tento most stále natírán červenou barvou.)

O vypálení cisterciáckého kláštera

Jedna z pověstí o zániku cisterciáckého kláštera (ne)pomuckého praví, že když Žižka spatřil krásné budovy klášterní – nemínil je zničit, avšak pouze se rozmýšlel, jak nějakou lstí se jich nejlépe zmocnit. Ovšem vojsko, které tábořilo poblíž bran kláštera, a mezi nímž bylo i spousta místních obyvatel, bylo příliš rozzlobeno na přísné mnichy, a tak když jakýsi Ryntov, který dobře znal místní poměry a začal vojsku čítajícímu 30.000 hlav líčit, jak za jeho vedení se mohou kláštera podzemní chodbou snadno zmocnit, přičemž si vymanil nárok na všechno zlato, jež by tu nalezl, lid ho uposlechl a tak ještě dříve, než Žižka mohl se rozhodnout, uskutečnil se útok na klášter. Při hrozném masakru ukrutné přesily nezůstali prý ušetřeny ženy ani děti, hlavní chrám i vše ostatní lehlo popelem. Říká se, že tehdy i Bůh musel zavřít oči. Když při vyšetřování vyšlo najevo, jak se věc seběhla, přikázal prý Žižka veškeré zlato roztavit a dal ho nalít chamtivému Ryntovovi do křtánu, aby se jím zadávil (a louka, na níž se tak stalo, dodnes nese jeho jméno).

O Juristovi

V letech 1464 – 1476 vládl na Zelené Hoře věhlasný a vlivný pán Zdeněk ze Šternberka, který patřil mezi nejvlivnější české šlechtice, proto stal se i vůdcem katolických pánů proti králi Jiřímu z Poděbrad v odbojné Jednotě zelenohorské. Když zásluhou tohoto spolku schylovalo se následně pak k domácí válce, dobře se opevnil na zdejším hradu a spolu se svými žoldnéři z něho vyjížděl, jímal nevinné a často i chudé lidi a je krutě mučil, vymáhaje na nich výkupné. Není divu, že když tato loupeživá cháska dopadla jakéhosi Juristu (slovo označující spíše než jméno právní zaměstnání dotyčného), o kterém se domnívali, že sem byl poslán samotným králem spolu s krejčím a zbrojnošem, aby vypálili zelenohorský zámek i městečko Nepomuk, dal onoho ubožáka urputně mučit a vyslýchat na nádvoří zelenohorském. A neboť ten se stále nedoznával, byla jeho muka zvyšována tak, až posléze vypustil svoji duši zcela. Vzhledem k tomu, že králi na onom muži zřejmě obzvláště záleželo, dal následně pokyn k obléhání veškerých šternberských hradů a sídel, které postupně i dobil s výjimkou Zelené Hory. Po čase se však ukázalo, že Jurista byl zcela nevinným, a že tudíž postoupil muka bez viny a tedy i jeho život byl zmařen neprávem. Jaký tedy div, že jeho nevinná duše nemá v hrobě pokoje a že za tichých měsíčních nocí obchází prý dolejší nádvoří zelenohorské. O půlnoci vychází jeho bílá, měsíčná postava ze sklepení za kostelem zelenohorským, kde byl vězněn, obejde celé nádvoří, postojí u brány a bývalého purkrabství, kde bydlel v oné době zelenohorský purkrabí Čejka z Olbramovic, který se velmi radoval z jeho muk, a zastaví se i u věže vedle brány, v níž byl také mučen, a někdy je prý dokonce slyšet i jeho nářek, jeho steny, připomínající bolestné výkřiky mučeného, jenž zkrušován byl středověkými nástroji katovými, a jemuž nebylo uvěřeno, ať dokládal se bohem, ať přísahal na svou čest, na své blízké i na svého pána, neboť ulpělo na něm podezření, které muselo být smyto a umlčeno jen krví. A dříve než uplyne hodina duchů – tedy čas od 12 do 1 hodiny s půlnoci – obejde celé toto prostranství a rázem jedné rozplyne se jeho postava v tajemné mlhoviny.

O Ferdinandovi ze Šternberka

Od Juristovi smrti uplynulo již téměř sto let, když na Zelené Hoře převzal vládu Ladislav ze Šternberka, pán dobrotivý, učený a uměnímilovný, jenž zároveň byl i radou a komorníkem jeho milosti arciknížete Ferdinanda. Bohužel však trpěl podivnými záchvaty a jednomu z nich r. 1566 i podlehl. Zanechal po sobě pět nezletilých dítek (syn Albrecht zemřel již v roce 1563), jejichž poručnicí stala se jejich matka a Ladislavova manželka – Kateřina z Lokšan, paní velmi skoupá a přísná, jenž ze všeho nejvíce milovala jen sebe. Později se provdala podruhé a celé zelenohorsko-plánické panství rozdělili si její čtyři synové – Jiří, Ondřej, Ferdinand a Lacek. Všichni, až na Lacka, byli vychováni svou matkou v protestantské víře, důsledkem čehož prý také všichni do jednoho i nešťastnou smrtí ze světa sešli, a nezanechali po sobě rovněž žádných žijících potomků. Zle se vedlo v těchto dobách jejich poddaným. Každý ze synů spravoval různé části panství, navíc Ondřej a Ferdinand byli „od pána Boha na rozumu poraženi“, a proto Ondřejovým poručníkem byl Jiří a Ferdinandovým Lacek. Samo městečko Nepomuk bylo rozděleno na dvě části a každé vládl jiný pán jiné víry. Různě velké podíly a části panství přesouvaly se pak od jednoho k druhému, a co se opatrovnictví nad nesvéprávnými bratry týče, nezůstala pozadu ani jejich sestra Marie – které zemský soud přiřkl r. 1594 Jiříkův díl (když zlomil si vaz pádem z koně) – či bratranec Adam ze Šternberka, který po Mariině smrti r. 1614 převzal i její díl a stal se tak po dlouhé době opět jediným pánem na Zelené Hoře. Lacek zemřel v bídě zřejmě r. 1615 na pražském hradě v bílé věži „špatnou nemocí“, avšak svéprávnosti byl zbaven již před rokem 1606. I Ondřejovi bylo souzeno zemřít nepřirozenou smrtí, ve svém blouznění vytrval přes třicet let, přičemž poničil mnoho kostelních výzdob v našem kraji, a byl údajně nalezen jednoho dne mrtev s bodnou ranou v prsou (v r. 1625). Pověst však souvisí s nejstarším synem – šíleným Ferdinandem, kvůli němuž muselo býti ve vlhkém a ponurém zámeckém sklepení cihlovou přepážkou vytvořeno v malém výklenku těsné vězení bez oken o rozměrech 2×2 metry, v němž dospělý člověk nemohl by ani pohodlně spočinouti. Ve zdi z cihel byly dva otvory: jedním podávala se mu potrava a druhým vhánělo se mu do sklepení teplo, aby tu nezahynul zimou. Byl zde uvězněn poté, co v záchvatu šílenství zavraždil dne 6. května 1590 v Lobkovickém paláci v Praze svou matku Kateřinu z Lokšan, za což byl svými přáteli přikován ke kočáru a převezen na Zelenou Horu, kde mu měly být dokonce z rozkazu císaře Rudolfa II. – ovšem dle zcela neopodstatnělého názoru – podřezány žíly, aby vykrvácel. Naopak byl údajně právě pak uvalen do šatlavy v zámeckých sklepeních, kde žil ještě v r. 1595, přičemž vězení muselo být po jeho smrti pobořeno, aby tělo mohli vynést. Místo, kde byl nešťastník pohřben, není známo. Pověst praví, že jeho tělo však nenalezlo dosud v hrobě klidu a stále sídlí v oné ponuré kobce, z níchž prý vychází o půlnoci po zadních, točitých schodech do vyšších pater zámeckých, do oněch komnat, z nichž byl léta vyhoštěn, a že prochází jimi až do jedné hodiny po půlnoci.

O obrazu Marie Dominiky z Martinic

V letech 1726-1735 byl pánem zelenohorským znamenitý Adolf Bernard, říš. hrabě z Martinic, nositel nejvyšších hodností v zemi. Byl mimo jiné královským místodržícím, nejvyšším štolbou císařovny a politikem natolik váženým, že navštěvovali jej králové i císaři. Se svou manželkou Marií Eliškou Jorgerovnou z Toletu měl jen jediné dítě, dceru Marii Dominiku. Pověst vypravující se o ní, jest zde nejznámější ze všech, a ještě při loňských prohlídkách zámku byl její příběh vhodným zpestřením procházek mezi prázdnými komnatami a holými zdmi. V rohovém pokoji, tzv. Černém sále, kde zasedala v r. 1465 odbojná Jednota zelenohorská, byl kdysi zavěšen její obraz od malíře Martina Unterbergera z r. 1769, na němž byla vyvedena v černém jeptišském šatě. Nikdo tehdy nechtěl v oné místnosti přespat, neboť o půlnoci prý postava v černém z obrazu vystupovala, bloudila po zámeckých chodbách a naříkala. Marie Dominika údajně nevstoupila dobrovolně do mnišského hábitu. Dle pověsti si v mládí oblíbila místního myslivce a chtěla se stát i přes odbor rodičů jeho manželkou. Doufala, že narození dítěte otce obměkčí, že přestane dbát na urozenost a panské zvyklosti, proto poddala se kdysi v „černém pokoji“ svému milenci, a zanedlouho hrdě a bez ostychu oznámila svým rodičům nejen že bude matkou, ale zároveň i to, že myslivec v jejich službách bude otcem toho dítěte, že hodlají se vzít. Matka Marie Dominiky, snad naplněna mateřským citem, radostí a potěchou z budoucího vnuka, dala by snad i své dceři a jejímu milenci požehnání, avšak přísný a na své společenské postavení příliš hrdý otec, nehodlal onu potupu podstoupit ani za největších obětí. Marně ho dcera s matkou prosily, marně žadonily o jeho svolení k sňatku. Kteréhosi dne byl nalezen její milenec v lese pod zámkem zastřelený, stal se prý obětí pytlácké msty, čemuž Marie Dominika nikdy neuvěřila. V ukrutném stesku a bolestech, zlomena svým neštěstím, porodila předčasně v témže „černém pokoji“ slabé děťátko, které nebylo jí již ani ukázáno. Snad ve středověku běžný čin páchaný na vrazích a zrádcích, provedl nyní pyšný hrabě na své vlastní krvi – na svém vnukovi a jednou i dědici celého rodového jmění. Právě z jeho rozkazu byl totiž novorozenec ihned zazděn do zdi v koutě za krbem, aby navždy zmizely všechny stopy poklesku jeho dcery. Vodili prý jí potom různé ženichy, urozené, bohaté i krásné, ale princezna všechny do jednoho odmítla a poté co ztratila i svou matku, která psychicky neunesla smutné události poslední doby, zešílela a zanedlouho poté zemřela, nic již ji nedrželo na Zelené Hoře a rozhodla se pro ticho klášterní. Odtud pak vládla zelenohorskému panství téměř 50 let až do své smrti, kdy vrátila se prý její duše na místo, kde mělo být její dítě zazděno a v noci prý bloudí zámeckými chodbami a s nářkem hledá svého potomka. Snad nalezla by její duše zaslouženého odpočinku, kdyby se jí podařilo ho nalézt. (Onen obraz se zde skutečně nalézal, byl zavěšen hned nad krbem, zazděn byl však mnohem později i samotný krb, a to v době působení armády na zámku. Jeden z návrhů na budoucí využití Černého sálu – později knihovny – počítá dnes dokonce s možností jeho úpravy na obřadní síň. Sama Marie Dominika z Martinic byla jeptiškou v klášteře u sv. Anny ve Vídni a poslední vůlí odkázala celé panství Jeronýmovi z Colloredo-Mansfeldu, za jehož vlády zde byl nalezen Rukopis zelenohorský. I přesto, že na Zelené Hoře máme údajně „jen“ černou paní, můžeme ji do značné míry ztotožnit s bílou paní, neboť – pro zajímavost – málokdo dnes ví, že bílý šat bílé paní je vlastně šatem smutečním, snad vdovským či majícím důvod k zármutku v jiné příčině. Bílá barva byla dříve barvou smuteční a záznamy o bílých paních se jenom u nás vyskytují na více než 100 hradech a zámcích, a např. jen na hradu Nový Herštejn u Kdyně zjevují se prý hned 3 bílé paní. Dnes také existují záznamy dokonce i o černobílých paních.)

O zlém mušketýrovi + další

Zhruba po sto letech od smrti Marie Dominiky žil prý na Zelené Hoře zlý mušketýr, který velmi trápil poddané robotníky a zvláště pak mladé a krásné dívky. Jedné noci byl však přepaden na cestě k zámku a ušlehán – spolu i se svým strážcem, velikým černým psem – až k smrti. Stalo se tak prý v oněch místech, kde po levé straně začíná dodnes patrné ozdobné cihlové zábradlí, a kde stojí na kamenném podstavci, ozdobeném šternberskou hvězdou a letopočtem 1705, pěkný kříž, u něhož prý stávala dříve i socha sv. Vojtěcha. Mušketýr za své hříchy nemá v hrobě pokoje a od těch dob straší v těchto místech i se svým psem, jindy zas u Červeného mostu pod Zelenou horou, kde zdaleka již je slyšet jeho zlomyslný smích a hrozivý psí štěkot.

Na zámku nalézají se údajně pak ještě i další strašidla, u nichž nedochovaly se však již dodnes jejich jména, příběhy ani osudy. Vždyť kolik dalších nevinných obětí bylo umučeno v přízemí okrouhlé věže zvané „kozí díra“, kde byla šatlava již v r. 1560, a kde ještě v první polovině 19. století prováděl své nemilosrdné praktiky obávaný ředitel panství Josef Brosch. V 19. století byla prý na Zelené Hoře dokonce zavražděna kněžna z rodu Colloredo-Mansfeldů! Tak jako na jiných hradech byli ve středověku do zelenohorských zdí pro svá rozmanitá provinění zaživa zazdíváni lidé. V loňském roce provedený psychotronický výzkum ukázal, že nachází se v zámeckých zdech celkem dvaadvacet koster. Dle pověsti straší v oněch místech, kde nalezli svou smrt a jejich vzdechy a nářek, vycházející ze zdí, lze někdy slyšet dlouho do noci.

V nepomuckém kostele sv. Jakuba nalézá se hrobka šternberská a tento se v předtuše smrti některého člena tohoto rodu nebo i jiného zelenohorského pána prý v noci osvětluje „tajemnými ohni“ a to vždy jen v jedné polovici, podle toho, zda ten, jehož dny se naplnili, jest mužem neb ženou. Osvětlí-li se strana pravá zemře muž, levá pak oznamuje úmrtí ženy. Také zdejší děkan Kašpar Drauškovius pojednou údajně viděl vnitřek kostela zvláštně osvětlený a za několik dní na to zemřela majitelka zelenohorského panství, paní Ludmila Benigna ze Šternberka (v r. 1665).

_____

Komentáře jsou vypnuty.

  • Stránky byly vytvořeny za podpory

    Mikroregion Nepomucko - logo Plzeňský kraj - logo www.turisturaj.cz - logo Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 - logo Maják Plzně - logo MULTIMEDIA ACTIVITY - logo