Rukopis zelenohorský

Rukopisné akce – podzim 2017: http://www.zelenahora.cz/cs/aktuality/200-let-s-rukopisem-zelenohorskym-akce-podzim-2017_808

Roku 1817 – kdy vládl na Zelené Hoře jeden z nejobávanějších panovníků a zároveň i udatný generál – hrabě Jeroným z Colloredo-Mansfeldu, nalezl o jednom podzimním dnu zdejší důchodní (panský úředník) Josef Kovář při úklidu archivu svého úřadu v rozpadlé skříni jakési dva staré, věkem, prachem a hlínou zašlé pergamenové dvoulisty (o velikosti 22,4 x 15,9 cm). Když nebyl schopen rozluštit text na nich napsaný, donesl je nepomuckému děkanovi – páteru J. Boubelovi. Ten, o trochu ve čtení starých spisů zběhlejší shledal, že rukopis je český a jedná se v něm o sporu dvou bratrů (Chrudoše a Šťáhlava) o dědictví po otci Klenovici, které rozsoudila na Vyšehradě kněžna Libuše k nelibosti Chrudoše (který se dovolává práva prvorozeného, podle nějž by se on měl stát jediným dědicem – uplatňuje německé právo), Radbuze, zlatonosné Otavě a okolí. Věděli, že nemohou o nálezu informovat svého pána, neboť ten by jej raději ihned nechal zničit a pošlou-li jej některému vlastenci – vyžene hrabě důchodního ze svých služeb. Nezbylo jim tedy nic jiného než posečkat do doby, než bude nějaká vhodnější příležitost ke zveřejnění nálezu. Celý rok byl poté uschován na nepomucké faře, přičemž děkan ukazoval jej pak několika známým. Když se Kovář dozvěděl, že bylo založeno v Praze Museum království Českého a je mu možno zasílat příspěvky a dary, neváhal, a když v listopadu 1818 jel společně s povozy, které vezly panstvu potřebné věci k zimnímu pobytu do Prahy, vhodil anonymně pergameny do poštovní schránky na Malé Straně společně s cedulkou psanou německy a olůvkem, adresovanou nejvyššímu purkrabímu hraběti Františku Kolowratovi.

Vzhledem k anonymitě odesílatele začaly se poměrně brzy objevovat názory, že rukopis je podvrhem. Tento názor zastával např. Josef Dobrovský, který označil Libušin soud za „bídný padělek“ (zřejmě však jen na základě přepisu který považoval za originál) a z jeho autority vyřadil poté Výbor muzea tento exponát ze svých sbírek . Protože důchodní Kovář se v průvodním dopisu dopustil i několika urážek svého pána, nemohl ani poté okolnosti a místo nálezu objasnit. Proto alespoň prozradil nepomucký děkan Boubel řediteli Coll.-Mansfeldských obrazáren Františku Horčičkovi, že Libušin soud je u nich – na Zelené Hoře nalezen a vysvětlil mu také proč – vzhledem k hraběti – bylo nutno místo nálezu zatajit. A tak to, čeho se důchodní Kovář obával při rozmluvě s nepomuckým děkanem, se přeci jen nakonec stalo skutkem. Horčička vyzradil v Praze toto tajemství několika svým přátelům a tak není divu, že zvěděl ho roku 1819 i hrabě Jeroným. Zanedlouho poté propustil Kováře ze svých služeb (zemřel v bídě roku 1848 na Vyskočilce), a když nemohl již spálit onen rukopis, udělal to alespoň s jinými dokumenty, uloženými v téže místnosti. S názorem Dobrovského se neztotožnili např. Josef Jungmann (jenž byl Dobrovským označen za spolutvůrce rukopisu), Václav Hanka (1791 – 1861, český filolog, básník a editor staročeských památek), Josef Linda (1789 – 1834, český novinář a spisovatel, spolu s Hankou žáci Dobrovského) či František Palacký, na jehož žádost provedl roku 1840 chemickou a mikroskopickou expertízu badatel a mikroskopik August Corda, který na závěr prohlásil, že: „Z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu prohlašuje tento dokument za nanejvýš starý.“ Roku 1859 byly historikem V. V. Tomkem na popud žinkovského kaplana P. Romana Voříška (který právě sepisoval historii zdejšího kraje) zjištěny nálezové okolnosti a od té doby nazýván je Libušin soud Rukopisem zelenohorským. Ve skutečnosti obsahuje dva zlomky básní, z nichž první se nazývá Sněmy, je velice krátká, neboť je to pouhý závěr básně, jež se nedochovala, a líčí se v ní právní uspořádání rodového majetku. Teprve druhý zlomek je nazýván Libušin soud. Když v něm Chrudoš kněžnu pro její rozhodnutí, týkajícího se rozdělení dědictví rovným dílem či jeho společné správě, urazí: „Běda ptákům, k nimž se zmije vkrade, běda mužům, jimiž žena vládne! Muži jenom sluší mužům vlásti, prvorozený má právo dědit!“, vzdává se role soudkyně a vyzývá přítomné kmety, lechy a vladyky, aby si sami mezi sebou zvolili svého vladaře a soudce, a za něž na závěr promluví Ratibor: „Nechvalno nám v Němcích hledat právo, u nás právo po zákonu svatém, které přinesli sem otci naši v tyto (žírné kraje přes tři řeky).“ Text je psán železito-měďnatým inkoustem, jehož barva je nyní zelená a v některých místech proráží až na druhou stranu. K textu patří červená rumělková výzdoba spolu se změtí čar na str. 4, v nichž mnozí nesmyslně viděli přiznání padělatelovo – nápis V. Hanka fecit (vyrobil V. Hanka).

Když se celý svět dozvěděl, odkud rukopis pochází, vládla již na Zelené Hoře dobrosrdečná kněžna Vilemína (mimo jiné dvorní dáma a zároveň držitelka dámského Řádu Hvězdového kříže – podmínkou pro získání byl vývod z 16 šlechtických předků a sdružoval šlechtičny s náboženskými a charitativními povinnostmi), proto nebylo nutno cokoliv tajit a následovala celá řada výslechů svědků, kteří cokoliv o rukopisu věděli. Jedním z posledních pamětníků nálezu byl tehdy již stařičký P. Josef Zeman (kdysi Boubelův asistent a nyní jeho nástupce). Právě on sdělil onu důležitou informaci žinkovskému kaplanovi. Zjistilo se, že se rukopis na Zelenou Horu mohl dostat roku 1420 a to při hrozbě vypálení nedalekého cisterciáckého kláštera. Největší kampaň proti rukopisům (společně s Rukopisem královédvorským, nalezeným V. Hankou roku 1817) vypukla v roce 1886, kdy do sporu vstoupil budoucí prezident T. G. Masaryk, který v časopisu Atheneum, jehož byl redaktorem, odvážně vystupoval proti rukopisům. Rozpoutal se rozsáhlý a dlouhodobý „Rukopisný boj“, zasahující i do politické oblasti. Seznam jmen nějakým způsobem souvisejících s ním, čítal by již dnes stovky jmen. Na žádost profesora české filozofie Jana Gebauera měl být roku 1886 podroben rukopis chemickým zkouškám, ale po vyhrocení situace po zveřejnění výsledků u Rukopisu královédvorského se od nich raději ustoupilo. Ke 100. výročí nálezu Rukopisů byly vyrobeny přesné fotografické faksimile obou dokumentů profesorem V. Vojtěchem, který společně s chemikem Andrlíkem vyrobil tisíce inkoustů a experimenty s nimi ukázal, že nelze ani prostředky 20. století napodobit stárnutí inkoustového písma. Výsledky jejich prací byly zničeny při leteckém bombardování Prahy koncem druhé světové války. Další zkoušky s vydatným přispěním spisovatele Miroslava Ivanova proběhly až roku 1968 na žádost Ministerstva kultury s pověřením Kriminalistického ústavu. Ve třinácti velkých začátečních písmenech (majuskulích) byly zjištěny drobné mikroskopické prasklinky, které vzniknou až po mnoha staletích – tedy jasný důkaz pravosti! Radost obhájců tohoto názoru trvala však sotva měsíc – v červnu proběhly zkoušky rentgenem a zjistilo se, že na pergamenech byl kdysi napsán text jiný, který byl až na drobné výjimky seškrabán, navíc fotografické pokusy ukázaly, že původní písmo pochází ze 13. stol. a na pergamenu byl napsán text žaltáře (sbírka 150 básní, užívaných původně při bohoslužbách). Vzhledem k tomu, že písmo na Rukopisu zelenohorském napodobovalo písmo daleko starší, než bylo písmo odstraněné, mělo se tím pádem jednat o nezvratný důkaz podvrhu.

Česká společnost rukopisná se však s výsledky Ivanova týmu (vydanými po předchozích nejasnostech ve formulacích výsledků až roku 1993) neztotožnila, upozorňuje především na to, že k prokázání skutečného stavu věcí by bylo zapotřebí použít zcela jiných metod a ona sama pravost dokazovat nemusí. K zatím poslední studii (prof. Daneše z Takomské univerzity ve Washingtonu), kladoucí vznik rukopisu k roku 1500, se doposud nedostavila žádná odezva představitelů oficiální vědy. A proto je zřejmé, že v otázce, zda je rukopis nejstarší česky psanou písemnou památkou dosud nepadlo poslední slovo. Je nesporné, že za několik let dojde ještě k dalším zkouškám, které možná prokáží opak, než za který se dnes považuje oficiální názor, který je součástí učebních osnov na školách a je současně nejvíce početně zastoupen a to ten, že:“Rukopisy jsou falza z doby národního obrození, jejich autory nebo spoluautory jsou Václav Hanka a Josef Linda.“ Ale i tak se rukopis stal v dobách národního obrození významnou vzpruhou pro český lid, jakožto odlesk dávné české literatury a hrdosti národa. Vždyť hrdí můžeme být především na to, že silou myšlenek a vůle dobyli si naši předci svobody a ne silou pěstí a násilím, neboť básník Kollár ve své sbírce Slávy dcera píše: “ Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“ Z námětu „Libušina soudu“ vycházeli mnozí význační spisovatelé (Alois Jirásek – Staré pověsti české), malíři (Josef Mánes – ilustrace k RZ) i skladatelé (Bedřich Smetana – opera Libuše se vznešenou árií: „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně, slavně překoná!“). Snad pouhá náhoda tomu chtěla, že dnešní hlavní představitelka kněžny Libuše v pražském Národním divadle – paní Eva Urbanová, pochází z nedaleké Vrčeně. Protože se podobný námět nalézá i v kronice Kosmově (12. stol.), Dalimilově (14. stol.) a Hájkově (16. stol.), další otázkou zůstává, zda tvůrce rukopisu čerpal z oněch kronik či naopak všichni kronikáři již ve své době rukopis znali.

Svůj účel přesto splnil „Libušin soud“ na výtečnou, a ať už byl jeho tvůrcem sám Hanka, Linda, Horčička, Jungmann či básník z 9. století, pak zaručeně pravým byl jeho záměr a láska k rodné vlasti.

 

K vystavení Rukopisu dochází pouze výjimečně, dosud to bylo jen třikrát od konce druhé světové války. 7. 10. – 8. 10. 2017 od 10:00 do 17:00 bude Rukopis vystaven v Muzeu jižního Plzeňska v Blovicích. 

 

200 let s Rukopisem zelenohorským – výstavní panely ke stažení v pdf zde: zelenahora_vystava

 

RUKOPIS ZELENOHORSKÝ

SNĚMY
Však ot svéj čeledi vojevodí,
mužie pašú, žeň i roby strojá.
I umre-li glava čeledina,
děti vsě tu sbožiem v jedno vladú,
vladyku si z roda vyberúce,
ký plezně dle v sněmy slavny chodí,
chodí s kmetmi, s lechy, vladykami.
Vstachu kmetie, leši i vladyky,
pochválichu pravdu po zákonu.

LIBUŠIN SOUD
(novočesky upraveno)
Vltavo, aj proč svou kalíš vodu?
K čemu kalíš vodu stříbropěnnou?
Zdaž tě lítá rozvlnila bouře,
sesypavši mračno širých nebes,
opláknuvši zelených hor hlavy,
vypláknuvši zlatopískou hlínu? –

Jakže bych já vody nekalila,
když se vadí dva rodní bratři,
rodní bratři o dědictví otce!
Vadí se to krutě mezi sebou
lítý Chrudoš na Otavě křivé,
na Otavě křivé, zlatonosné,
Stahlav chrabrý na Radbuze chladné;
oba bratři, oba Klenovici,
z větve staré rodu Popelova,
který přišel s pluky s Čechovými
v tyto žírné kraje přes tři řeky.

Přiletěla družná vlaštovice,
přiletěla od Otavy křivé,
sedla na okénko rozložité
v Libušině otců zlatém sídle,
sídle otců, svatém Vyšehradě,
běduje a naříká si smutně.

Když to slyší jejich rodná sestra,
rodná sestra v Libušině dvoře,
prosí kněžnu uvnitř Vyšehradu
v předsíni své stanoviti právo,
pohnati sem bratry její oba,
rozsouditi je pak po zákonu.

Káže kněžna vypraviti posly;
k Zutoslavu od Libice bílé,
kdež jsou doubraviny krásné, mladé;
k Litoboru v Chlumec Dobroslavův,
Orlici kde Labe pije právě;
k Ratiboru od hor Krkonoší,
Trut kde zahubil saň lítou kdysi,
k Radovanu z Kamenného Mostu,
k Jarožíru od Brd řeckoplodných,
k Střeziboru od Sázavy ladné,
k Samorodu od Mže stříbronosné,
ke všem kmetům, vladykům a lechům,
k bratrům Chrudoši a Stahlavu též,
rozvaděným o dědictví otce.

Když se sešli vladyky a leši
na Vyšehrad (v Libušino sídlo),
každý zased podle rodu svého;
sedla kněžna v bělostkvoucí říze
na otcovský stolec v slavném sněmu.

Věhlasné dvě děvy vystoupily,
vyučené věštbám neomylným;
jedna drží desky právodatné,
druhá meč pak křivdy trestající;
proti nim byl plamen pravdozvěstný,
pod nimi pak svatosoudná voda.

Řekla kněžna se zlatého stolce:
”Moji kmeti, vladyky a leši!
Bratrům těm zde rozhodněte právo,
kteřížto se vadí o dědictví,
o otcovské statky mezi sebou.
Po zákoně věčně živých bohů
budou jím buď oba spolu vlásti,
neb se rozdělí jim rovnou měrou.
Moji kmeti, vladyky a leši!
Rozhodněte moje výpovědi,
po vašem-li budou po rozumu;
nebudou-li po rozumu vašem,
stanovte jim sami nový nález,
jenž by smířil rozvaděné bratry!”

Klaněli se vladyky a leši,
počali pak tiše hovořiti,
hovořiti tiše mezi sebou,
chváliti ty výpovědi její.

Litobor vstal z Chlumce Dobroslava,
jal se těmi slovy hovořiti:
”Slavná kněžno na otcovském stolci!
Výpovědi tvé jsme rozmyslili,
seber hlasy po svém shromáždění!”

Sebraly hned hlasy děvy soudní,
sbíraly je v osudí tam svaté,
daly je pak lechům provolati.

Radovan vstal z Kamenného Mostu,
jal se hlasy přepočítávati,
většinu pak provolal hned lidu,
lidu k rozsouzení svolanému:
”Oba rodní bratři Klenovici,
z větve staré rodu Popelova,
který přišel s pluky s Čechovými
v tyto žírné kraje přes tři řeky,
o dědictví své se takto smiřte:
budete jím oba spolu vlásti!”

Povstal Chrudoš od Otavy křivé,
žluč se rozlila mu po útrobě,
třásly se mu vztekem všecky údy;
máchnul rukou, zařval jarým turem:
”Běda ptákům, k nimž se zmije vkrade,
běda mužům, jimiž žena vládne!
Muži jenom sluší mužům vlásti,
prvorozený má právo dědit!”

Vstala Libuše se svého stolce,
řekla: ”Kmeti, vladyky a leši!
Slyšeli jste pohanění moje,
suďte sami po zákonu právo!
Nebudu již souditi vám svády:
Volte muže mezi sebou rovna,
kterýž by vám vládl po železu –
dívčí ruka na vás k vládě slabá!”

Ratibor vstal od hor Krkonoší,
jal se těmi slovy hovořiti:
”Nechvalno nám v Němcích hledat právo,
u nás právo po zákonu svatém,
které přinesli sem otci naši
v tyto (žírné kraje přes tři řeky).”

_____

Komentáře jsou vypnuty.

  • Stránky byly vytvořeny za podpory

    Mikroregion Nepomucko - logo Plzeňský kraj - logo www.turisturaj.cz - logo Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 - logo Maják Plzně - logo MULTIMEDIA ACTIVITY - logo