V dávných dobách, kdy celý zdejší kraj byl ještě pokryt hlubokými a nepropustnými pralesy, v nichž černaly se bezedné a zrádné močály, kdy všechen lid, žijící zde v roztroušených dědinách a samotách v dřevěných chýších, ještě všeobecně věřil v pohanské bohy, nalézal se na temeni Zelené hory, která však tehdy ještě neměla ani své jméno, natož pevné hradní sídlo, posvátný háj a obydlí moudrých žreků, kteří tu obětovali zápalné oběti svým modlám a bůžkům, neboť zde jim byli nejblíže. I na úpatí hory v místech, kde později byl postaven klášter, bylo několik bídných chatrčí, v nichž bydleli pastevci ovcí a dřevorubci. Mezi nimi stávala tu i nepatrná chatrčka pastýře Hněvsy, který byl příliš chudý, neboť pásl na stráni pod lesem jen dvě ovečky. Modlil se a prosil proto všemohoucího boha Velesa, ochránce pastevců a jejich stád, aby rozmnožil jeho stádečko. Za slib, že každým rokem obětuje v onom posvátném háji nejtučnějšího beránka, vyslyšel bůh jeho prosby, a již v příštím podzimu procházel se Hněvsa po stráních hory s pěkným stádečkem tučných ovcí. Splnil slib, který dal svému bohu a navíc dal jednu ovečku, která měla poroditi, svému chudému sousedu Lubošovi, který byl navíc ještě stár a nemocen, a měl všehovšudy jen jednu ubohou ovci. Hněvsa však nebyl stále spokojen a znovu se jal prosit boha Velesa, aby mu stádo ještě více rozmnožil. Když navíc přislíbil, že mu obětuje každým rokem tři beránky a při podzimních modlitbách ještě i další tři, a navíc daruje třetinu svého stáda ubohému Lubošovi, který má jen tři ovečky, vyslyšel pohanský bůh opět jeho prosby natolik, že z jara vyháněl již Hněvsa na pastvu tolik ovcí a beránků, že již ani sám nevěděl, kolik jich má, neboť neuměl tak počítat. Zatím se však stalo, že Lubošovy ovečky onemocněly a zašly, a když pak nastala zima, neměl ubožák mléka, sýra ani jiné obživy, takže strádal hladem a bídou. Zašel proto za svým sousedem Hněvsou, který mu již podvakráte pomohl a neboť ten měl již tolik ovcí, že nemohl je už ani všechny spotřebovati, a požádal ho, aby mu daroval tu nejhubenější ovci. Na oplátku přislíbil, že pomůže Hněvsovi s opatrováním stáda, neboť ten již těžko sám na tuto práci stačil. Bohatství však působí na lidská srdce tak, že ztvrdnou jako skála, že promění se na kámen. A proto pravil Hněvsa k Lubošovi: "Snad se nedomníváš, bláhový starče, že bůh požehnal mému přičinění jen proto, abych svůj stateček lehkomyslně rozdával líné a hladové žebrotě! Vždyť spravedlivé nebe a bozi, kteří v něm sídlí, sami odpírají ti své požehnání a to nejspíše proto, že jim buď neobětuješ, nebo přičiňuješ se jen pramálo, takže vše co sem ti již až dosud daroval, zašlo ti bez užitku a zdaru." I neumluvil Luboš Hněvsu, nedostal dokonce ani trošku sýra, aby hladem nezemřel. A tak v okamžiku, kdy chystal se Hněvsa starce vyhnat násilím, začala se pojednou jeho vrásčitá tvář nenadále pozměňovati až nakonec stál před udiveným Hněvsou sám bůh Veles. Jeho mohutná postava tyčila se pojednou až ke stropu zalitá v podivné záři, v zeleném, zlatem tkaném rouchu, které obepínalo ji od hlavy až k patě. Jeho rozhněvaný hlas zahřměl k udivenému Hněvsovi: "Chtěl jsem vyzkoušeti tvé srdce, hladovče! A nyní vidím, že jsi se špatně osvědčil, že necítíš více s chudými, jakýmž sám si byl ještě před nedávnem, proto vyslyš moji kletbu: Tvé srdce ztvrdlo na kámen, nuže staň se tak i s tebou a tvým stádem!" Marně se snažil Hněvsa utéci před rozhněvanou tváří svého boha, marně se snažil před ním schovat. Neušel ani pár kroků a splnilo se proroctví boha Velesa. Ten poté nezapomněl na ubohého Luboše, který záhy stal se boháčem, avšak nikdy nezanevřel na svůj chudý původ, nikdy nezavíral dveře před ubohými, chudými i potřebnými. Pastýř Hněvsa zkameněl tu, několik kroků od své chaty i se svým stádem, a ještě dlouho poté bylo možné vidět tu tyto v kámen ustrnulé ovce i se svým vůdcem ve zřetelných tvarech a obrysech, než zcela obrostly mechem a zvětraly, takže změnily se nakonec jen ve skaliskatou skupinu balvanů, která dodnes je znatelná při strmé pěšině, prudce spadající od zdí zámeckých stájí přímo k vesnici Klášteru. Lid říká této skupince balvanů s větší skálou "zkamenělé stádo". Za tichých hvězdnatých nocí, když Večernice rozhlíží se snícím krajem, oživuje prý na chvíli toto stádo a jeho pastýř hořekuje pak nad svým osudem a prosí, aby přišel k němu nevinný pastevec, který by poodehnal jeho stádo níže, pod svah zelenohorský na louku Palach. Neboť právě tam končí prý kouzlo pohanského boha Velesa a byl by tak vysvobozen ze svého hrozného prokletí, které postihlo ho pro pýchu a lakomství.
