cisterciáci – mnišský řád, reformovaná větev benediktinů vzniklá počátkem 12. století v klášteře v Citeaux (latinsky Cistercium) u Dijonu ve Francii působením Bernarda z Clairvaux. Rychle se rozšířili po Evropě, první kláštery v Čechách: 1143 Sedlec u Kutné Hory, 1144 Plasy, 1144-45 Nepomuk. Tento řád se vyznačoval svou přísnou regulí, čelící proti volnosti řádů ostatních i světskému zřízení v církvi, za což byl u krále velmi oblíben.
Historie kláštera
V dobách šedého dávnověku vedla zdejším – v té době téměř neobydleným krajem plným hustých pralesů a řek prastará stezka od šumavských hranic ku Praze. Zde po dlouhou dobu dodržovaly se pohanské zvyky, a na temeni Zelené hory kladli zřeci oběti svým pohanským bohům. Koncem léta r. 992 doprovázel poslední člen kdysi slavného rodu Slavníkovců sv. Vojtěch zdejším krajem 12 mnichů, aby se ti následně stali základem konventu břevnovského kláštera. Již tehdy při své pouti usilovali v tomto kraji o vymícení pohanských zvyků a obrácení zdejších obyvatel v křesťanskou víru.
K založení cisterciáckého kláštera dochází pravděpodobně až v letech 1144-45 z rozkazu knížete Vladislava II. (popř. jeho bratra Jindřicha), který věnoval cisterciáckému řádu rozsáhlá zdejší území (50000 hektarů, od Zdemyslic až ke Zdebořicím). Za tímto účelem sem bylo z Ebrachu posláno 12 mnichů spolu s opatem. Pravděpodobně zde již tehdy existovala osada Pomuk (jádro kláštera se nacházelo 2 km severně od ní), a snad právě ta vznikla v době, kdy sv. Vojtěch žehnal na Zelené hoře v dobách velkého sucha a následně trochu „pomoklo“. Mniši ihned započali s kolonizací zdejšího kraje a výzkumem nerostného bohatství. Pro svou potřebu vystavěli rozsáhlý komplex klášterních budov s rajskou zahradou a několika, až 4 metry vysokými hradbami za sebou. V severním rohu pak stál „Chrám Svatého tajemství“, dlouhý 14 metrů, nejvýznamnější zdejší stavba, údajně se zlatou střechou, patřil prý k nejkrásnějším stavbám v Čechách.
Postupně ve zdejším okolí založili mniši mnoho dvorců, přes sto obcí, vlastnili tři městečka (Nepomuk, Blovice, Plánice), spoustu zlatých dolů (např. zlato se rýžovalo v řece Bradavě /dnes Úslava/, v nepomuckých zlatých dolech i jinde, stříbro se těžilo především v okolí Nepomuku). Klášter platil třetí nejvyšší královskou berni. (Ne)pomucký klášter zakládal pak i sám jiné kláštery (Žďár nad Sázavou (kde je rovněž vrch Zelená hora, kostel sv,. Jana Nepomuckého na ní je zapsán v seznamu UNESCO /viz. www.zamekzdar.cz/).
Avšak nic netrvá věčně a po dobách největšího rozmachu za panování Karla IV. (kdy v klášteře sídlilo kromě jiného na 200 knězů) dochází k logickému úpadku. Je však nejspíše zřejmé, že zastavování klášterního majetku bylo cílevědomé a systematické, a směřovalo k uchránění hotového jmění, které bylo postupně odváženo do bezpečného mateřského kláštera v Ebrachu. Vždyť neshody v českém náboženství, vrcholící právě husitskými válkami, nepřišli sem náhle a nenadále. Lidé již sami poznávali, že církev není všemohoucí a že nemělo by jí náležet veškeré bohatství. Ne nadarmo odvezli zdejší mniši všechny ostatní cennější věci zpět do kláštera v Ebrachu v Bavorsku (Následně byly cenné listiny vydány do Čech a dnes jsou nezvěstné). Proto při následném vypálení kláštera vojskem Žižkovým, již ten dávno neoplýval takovým bohatstvím.
Dne 25. dubna byl klášter napaden a všichni zde nalezení mniši byli bez milosti upáleni. Cisterciácký klášter lehl popelem. Žižka také se svým vojskem vypálil městečko Nepomuk spolu se zdejšími zlatými doly, a údajně i zde si krvavě počínal, neboť zdejší obyvatelé byli veskrze německé národnosti – a měli se tedy za dob vlády německého řádu nadmíru dobře.
Výsledkem husitské revoluce pak byla značná přeměna v pozemkovém vlastnictví, především rozklad církevních statků a vznik celých dominií panských rodů, kterým král Zikmund v letech 1420-1437 ochotně přidělil zástavní listiny klášterních majetků (např. klášteru v Nepomuku už tak vypleněném husity bylo odňato 5260 kop českých grošů), čímž si zajišťoval věrnost svých stoupenců. Proto bezprostředně po husitských válkách vzrůstá také počet šlechtických sídel. I Bohuslav ze Švamberka prokázal prý mnoho platných služeb králi Zikmundovi proti husitům, a bylo mu tedy dne 22. srpna 1420 zapsáno veškeré jmění vypáleného kláštera nepomuckého včetně Zelené hory, která byla tak odňata vládě kněžské a dostala se do rukou světských. Bohuslav obdržel však tyto državy s podmínkou, aby ve zdejším vypáleném klášteře slušně vydržoval osm mnichů. Ještě několikrát se pak zdejší opat a mniši snažili o obnovu kláštera, ale když byly jeho zbytky předány do dědičné držby Šternberkům, jejich naděje pohasla zcela. Ještě poté zde však mniši neslavně živořili, a to nejspíše až do r. 1564, kdy obývali již jen několik stavení zbylých z klášterních budov (nejspíše ty při čp. 39), vlastnili tři vesnice a dva pusté dvory. Někdy se také uvádí, že poslední zdejší opat žil dokonce již jen na Zelené Hoře.
Vznik obce
V tu dobu začalo se již na gruntech klášterních usazovat obyvatelstvo, které si ve zříceninách začalo stavět vlastní chalupy. Nejspíše se z počátku jednalo o čeleď klášterní. Na zbytcích kláštera byla založena stejnojmenná vesnice, jejíž noví obyvatelé schopně využili pozůstatky kamenného zdiva a budov k výstavbě svých obydlí. Tato ves stála zde bezpečně již v 16. stol., neboť se uvádí v roce 1556 při dělení statku Zelená Hora.
Obec Klášter se i přesto rychle rozrůstala a tak např. roku 1900 se v ní uvádí 82 popisných čísel a r. 1920 – 644 obyvatel, což znamená, že od r. 1789 počet obyvatel i domů vzrostl o polovinu.
Co se dochovalo z cisterciáckého kláštera (ne)pomuckého dodnes?
Již u rybníka u obce Klášter spatřujeme starý kamenný most, zřejmě první pozůstatek klášterních budov. Zde stávala druhá brána klášterní. Za ní se nachází další stará klášterní budova, kterou byl mlýn, nejspíše v těchto místech stála třetí brána kláštera. Za ním je zděné stavení čp. 39, které bylo nejspíše klášterním špitálem. Podél tohoto stavení vede silnice a hned za stavením spatřujeme vpravo obloukovité podjezdy a románská okna (tohle byla vstupní klášterní brána), jež nyní ústí do stavení čp. 37 a 39. Nepatrné zbytky hlavního chrámu a ostatních budov jsou zřejmé i ve staveních čp. 8, 9, 44, 55 a 59. Proti vchodu do návsi stojí kostel sv. Markéty, kolem něhož je hřbitov se zdí s raně gotickým portálem. Tento kostelík je nejspíše alespoň z části poboční lodí původního velechrámu, neboť zachovali se v něm zbytky starých oken a vchodů.
